​Kdo sedí v sídle Cleverlance na Dukelských hrdinů 34 v European Business Centre (EBC), ten pohled důvěrně zná: mezi okny kanceláří a historickou fasádou budovy se vznášejí tiché šedé postavy, které se drží barevných deštníků. Nebo možná letí? Padají? Jak vznikly, co bylo inspirací a další zajímavosti ze sochařského světa mi pověděl jejich autor, jihočeský sochař Michal Trpák.

Jak vznikl nápad na sochy s deštníkem?

Já jsem měl výstavu v Holešovicích, kde mě oslovili z Impact Corti (provozovatel EBC), jestli bych s tím prostorem něco nevymyslel – a vybrali si právě vznášející se byznysmeny. Další z návrhů například počítal s umístěním rámů obrazů v tomto prostoru, ze kterých vystupovaly 3D objekty – jakýsi odraz protější Národní galerie.

Takže naši parašutisti neměli nikde žádného předchůdce?

Ne, celá ta myšlenka vznikla díky tomu prostoru. Já jsem si říkal, že jsou to kanceláře, lidi koukají z oken do světlíku a skrze něj ven na ulici a možná se jim odehrávají v hlavě nějaké příběhy, třeba by chtěli být venku, mají sako a představí si, jak by mohlo být poetické, kdyby například začali vyskakovat z těch kanceláří na deštnících a vznášet se v tom meziprostoru. V té době byla ekonomická krize, tak jsem to nazval Lehká nejistota, ti lidé letí na deštnících a nevědí, jestli to přistání bude měkké, tvrdé, jestli ten deštník zafunguje jako zlatý padák nebo ne... Ale v zásadě je na každém, jaký příběh si v tom najde: jestli je to vyhazov, nebo je to létání na vlastní představivosti, případně únik z práce, nebo jsou to ty myšlenky, na kterých se ti lidé v těch kancelářích vznáší.

Kolik je těch soch?

Já už přesně nevím, mám pocit, že je jich tam kolem sedmdesáti.

A kolik váží jedna socha?

Málo, tak tři kila i s deštníkem.

Jak vzniká taková socha, z čeho je?

Je z polyesterové pryskyřice, v podstatě se dá říct, že je to laminát. Ta socha, jak je, se vymodeluje z hlíny. Na to se udělá silikonová forma a do ní se dělá odlitek z finálního materiálu. Polyester jsem zvolil, protože je pevný a lehký.

V Myslíkově ulici visel taky jeden panák na deštníku, to je Vaše práce?

Dva. Poté, co jsem udělal sochy pro EBC, rozhodl jsem se udělat sochu ještě ve větším rozměru a vystavit venku. Takže jsem to udělal mírně nadživotní, má to přes čtyři metry. Prvně to bylo vystaveno v Českých Budějovicích na náměstí, pak před hotelem Mosaic house tady v Praze, loni to cestovalo do Itálie a teď pojedou v létě do Curychu.

Takže se sochařinou uživíte?

Sochařina mě živí, i když od ukončení studií to nebylo vždy lehké a příjmy byly jak na houpačce. Poslední rok ale vystavuji čím dál více v zahraničí a díky tomu přibývá i zájemců o mou tvorbu.

Změnily sochařské řemeslo nějak nové technologie? Už jste zmiňoval silikon, co třeba 3D tisk?

Některé technologie se nemění, třeba lití na ztracený vosk. Ten 3D tisk někteří sochaři využívají, Tomáš Medek a Michal Gabriel se tím hodně zabývají. Pro mě je mnohem rychlejší si to vymodelovat
z hlíny, než v tom počítači – a umím to i rychleji než ti kluci, kteří u toho sedí denně. Je to prostě nové médium, některé lidi to bude bavit a budou ho vyhledávat. Zatím je to i hodně drahé. Ale co třeba dává smysl je 3D scan hotových velkých soch a výroba malých modelů prostřednictvím 3D tisku, to dělám. Z těch nových technologií je hodně zajímavé rameno, fréza, která umí odebírat z materiálu (kamene, dřeva) a jede po těch křivkách, dají se tak vytvářet i reprodukce.

Děkuji za rozhovor!

Veronika Jandová

 foto: ​Veronika Jandová, Petr Újezdský